Jeden veskrze pozitivní pohled 🙂 V českých školách mě netrápí vůbec nic, jsou krásné, veselé hravé a to, že se děti učí, je snad přirozené. Nedělejme prosím z našich škol strašáky a nějaké hrozné instituce, kde trápí děti! A taky se podívejme na motivaci učitelů a na to, jak opravdu někteří s nadšením pracují i za to málo, co dostávají. Vždycky bude dobrý a špatný učitel, jako všude! Nejvíc mě trápí postoj rodičů ke škole a svým dětem, škola opravdu není všemocná! A buďme rádi, že naše děti nehledají Paříž v Africe, jako Američani 🙂Petra Pelíšková, Zlín
Určitě vaši práci oceňuji, ale chci upozornit na problémy, s kterým jsem se jako pedagog setkala. Hlavním problémem českého školství jsou finance – rodiče mají často problém platit cokoliv navíc, ve školách nejsou prostředky ani na to okopírovat si pracovní listy. Řešením jsou různé granty, ale často jsou z kurzů hrazených granty vyřazeni právě učitelé hl. m. Prahy. Je těžké přesvědčit vedení, aby zaměstnance uvolnilo na jakýkoliv kurz (musí se platit suplování) nebo ho dokonce i uhradilo. Platit si vzdělávací kurzy z platu pedagoga je obtížné. Taky větší zapojení rodičů do života školy, více spolupráce a vzájemného pochopení – jde nám všem o stejnou věc, jen si to někdy neuvědomujeme.Mgr. Kateřina Budková, Horšovský Týn, pedagog
Osobně mě trápí, že ačkoliv toužím po inovaci a změně, jsem stále limitovaná spoustou věcí, a obávám se, že na tom nezměnilo ani nové ŠVP. Řeči o tom, že učitel má vytvořit vlastní plán výuky i způsob, jak jej bude realizovat, jsou hodně vzdálené realitě, stále nás limituje očekávání vedení školy, zřizovatele školy, rodičů, navazujících školních stupňů (jak mohu vynechat memorování, když bez něj mí žáci nemohou postoupit na dobrou střední školu?). Když jsem zavedla bodový systém místo klasického známování (za podpory vedení školy), narazila jsem na dva nebo tři rodiče, kvůli kterým jsem musela přejít zpět na klasické známky, ačkoliv se systém osvědčil, žáci i ostatní rodiče jej měli rádi… Co dodat, k inovaci máme ještě daleko…Zuzana Čmielová, Jablunkov
Já osobně jsem po pár letech převedla děti do systému domácího vzdělávání a učím je sama doma. Navštěvovali malou vesnickou školu, kde je problémem dost nepříjemná šikana, kterou škola nezvládá, navíc se místo výuky musí věnovat ukázňování problémových dětí, takže děti zaostávají i co se znalostí týče. A co mě trápí úplně nejvíc je to, že po pár letech ve škole žáci úplně ztratí motivaci a touhu po poznání, kterou v sobě přirozeně mají – to vidím na těch svých dětech, které baví dokonce i matematika, když se jim dobře vysvětlí. Letos půjde k zápisu naše nejmladší dcera, která má dětskou mozkovou obrnu a toho se dost děsím – informace o školách se shánějí těžko, není žádná asociace škol pro děti s postižením, navíc každá škola je pro trochu jiný typ dětí a zjistit, která je ta pravá, je opravdu výkon. Teď se sice hodně mluví o inkluzivním vzdělávání, ale když vidím, že některé školy mají problém i s dětmi, které nejsou handicapované…Olga Polišenská, Hostomice
1) Zvládat roli učitele je velice těžké. Společnost je otevřenější, žáci jsou neklidnější, není možné (a ani vhodné) na ně aplikovat autoritativní metody.2) Velké množství žáků ve třídách komplikuje používání nových a vhodnějších metod výuky (skupinová práce, debata, hraní rolí…).
3) Nedostatečná příprava a podpora učitelů ze strany pedagogických fakult. Učí se tam teorie, které v praxi nemůžou uspět.
4) Příliš brzká selekce dětí, v 11 ti talentovanější odcházejí na osmiletá gymnázia, na základních školách chybí ti, kteří ostatní táhnou k lepším výsledkům.
5) Nízká prestiž učitelské profese, včetně malého finančního ohodnocení.
Eva Kácovská, Mníšek pod Brdy
Můžu komentovat jen ZŠ, protože na SŠ už dlouho nemám žádné děti ve svém okolí, ZŠ: memorování místo poznávání, během pár prvních let se dítě díky výuce v běžné škole připraví o radost z poznání, chybí učitelé proškolení v interaktivních, moderních, zážitkových metodách výuky – projektová výuka se odsouvá – a chápu učitele, proč to nedělají, nejsou ohodnoceni. “Jednobarevnost” škol a nepřipravenost učitelů a vedení škol na “jiné” žáky – ať cizince, děti s různými druhy postižení – proces exkluze, nikoliv inkluze. Mizerné jídlo v jídelnách – tam samozřejmě mohou tlačit rodiče, stejně tak na přítomnost automatů ve škole (úplně špatně, samozřejmě!) – to myslím jsou marginálie, které mohou řešit sami rodiče; s tím ale souvisí, aspoň v mém okolí minimální spolupráce škol s rodinami.Kateřina Kloubová, Praha
Jde převážně o:
- absenci respektu k individuálním potřebám dítěte a schopnosti rozpoznat a rozvíjet talent u studentů, rozvíjet kreativitu
- chybějící důraz na morální hodnoty a solidaritu
- nedostatečnou spolupráci škol s rodiči, kteří často nejsou bráni jako partneři
- ústup české školy z jejího výchovného poslání k celkové kultivaci osobnosti
- nezvládnutou integraci
- zkostnatělost, nefunkčnost a nepružnost školského systému, důraz na přílišný dril
- velký rozdíl v kvalitě škol
- nízké finanční ohodnocení pedagogů a z toho pramenící pokles motivace a důrazu na kvalitu
- snižování nároků na znalosti, přílišné „biflování“, výuka odtržená od reality
- málo prostoru pro vzájemnou komunikaci žák-žák, žák-učitel, učitel-rodič
- málo zdůrazňovaná témata: lidskost, respekt, hrdinové obyčejných dní, normální je nekrást apod.
- šikanu