Bez klubu by z nás asi byli feťáci

foto: archiv ČvT

Ahoj!

Ála, ředitelka klubu, za náma přišla s tím, jestli bysme o klubu nechtěli sami vyprávět. Prej musí furt odpovídat na otázky jako třeba: Co je nízkoprahový klub? Kdo tam chodí a proč? K čemu je to dobrý? A prej by bylo nejlepší, kdybysme k tomu řekli něco my, když teda do klubu chodíme. Tak jsme si řekli, že jo a zkusíme to.

Bydlíme na okraji Ústí nad Labem a říká se tady tomu sociálně vyloučená lokalita. To se nám nelíbí, ale zase je pravda, že je to tady hnusný a smutný – všude plno feťáků, bouračky, hrůza. Nejsou tady žádný pořádný krámy, koupálko nebo kino. Nemáme tu žádný normální hřiště, nic na sportování, žádný možnosti, jako maj děti ve městě.

Tam nás rodiče nechtěli samotný autobusem pouštět, protože se o nás báli a taky jsme neměli peníze na různý kroužky – třeba v domě dětí a mládeže nebo někde jinde. Proto jsme šťastný, že tady klub je. Když jsme byli malí, tak jsme si tady dělali úkoly, učili se, hráli si, vždycky jsme se po škole zabavili, aby nebyla nuda. Když jsme byli větší, tak někdo dělal v dílně, někoho bavila výtvarka, fotbal nebo jiný sporty. Taky už jsme potřebovali řešit i nějaký problémy třeba ve škole nebo doma. V klubu jsme taky měli vždycky věci, který jsme neměli doma: míče na fotbal, různý hry, knížky, magneťák.

Jak to vlastně v klubu chodí?

Každý pondělí máme setkání, kde se domlouváme, co se bude dít, rozdávaj se razítka za úkoly, účast na dílnách a různých aktivitách, pomoc v klubu nebo třeba když někdo někomu pomůže, udělá něco dobrýho. Všichni se předháněj, aby měli razítek co nejvíc, protože pak můžou za odměnu na počítač, na výlet, do kina nebo spát v pátek v klubu. Líbí se nám, že můžeme sami ovlivnit, co se v klubu bude dělat.

Do klubu chodí každej den spousta dětí, třeba 30 až 40 a když je nějaká akce, tak i víc, a to je rachot. I proto je důležitý, že v klubu platěj pravidla, který musej všichni dodržovat, aby byl pořádek, aby se tady nikdo nebál, že mu někdo bude nadávat nebo ho mlátit.

Ála s Jarkou a Janou (ÁJJ), který klub vedou, pořád píšou nějaký projekty, aby to bylo v klubu ještě lepší. Za ty roky se tady toho už udělalo hrozně moc, protože klub byl původně barák jen pro rodinu a všechno se postupně muselo předělat, aby se sem vešly všechny děti.

Teď máme největší radost z klubovny pro větší děti a taky z klubovny na výtvarku a dílny. Ze starý garáže, kde byly jen samý nepotřebný věci, jsme si udělali další dobrou místnost, kde můžeme tancovat, hrát pinčes, posilovat a cvičit. Protože je klub pro nás, snažíme se taky pomáhat. Mohli jsme si vyzkoušet práce, který se nám hodí i v budoucnu – škrábali jsme zdi, vymalovali klubovny, položili lino, natírali jsme, udělali jsme si lavičky na dvůr, věšáky do klubovny, stěhovali nábytek, naučili jsme se pracovat s vrtačkou, sekačkou a tak.

Taky jsme hodně pomáhali, když byly povodně. Nejen v klubu, kde byl sklep plnej bahna, ale i rodinám kamarádů a sousedům. Všichni taky uklízíme kolem klubu, i když jsme tam ten nepořádek vůbec neudělali my, ale viděli jsme třeba večer auta, z kterých lidi vyházeli pneumatiky, pytle s bordelem i různej nábytek.

Prostě v baráku je pořád co dělat a vždycky pomůžeme rádi, protože nás to tady baví a jsme rádi, že tady klub je.

Je dobrý, že v baráku jsou kromě klubu i další služby, který zase pomáhaj rodičům, můžou se sem přijít poradit. V klubu se taky vždycky sešli lidi, když hledali pomoc, když se něco špatnýho dělo nebo se něčeho báli – třeba když byly povodně nebo v Ústí chodili skíni, to byla fakt hrůza.

Co jsme všecko zažili

Díky klubu jsme zažili moc věcí, který by se sem všechny ani nevešly. Třeba tábory (i když tam byly každý ráno rozcvičky a furt jsme museli chodit, hlavně do kopce), spoustu srandy, výlety, fotbal, návštěvy klubu v Bílině, stezky odvahy (kde teda všichni tvrdili, jak jsme se báli a nebyla to vůbec žádná pravda), společný zpívání a bubnování u ohně, spaní v klubu (to jsme si vždycky něco uvařili a upekli třeba nějakou dobrou buchtu, taky nám ale vnucovali zeleninu, že je zdravá a museli jsme jíst salát – že prej má hodně vitamínů, přitom je to taková tráva jak pro králíky), večer byly hry, mohli jsme si pustit film a dlouho jsme mluvili o všem možným, takže jsme toho ani tak moc nenaspali 🙂

Taky jsme tu měli diskotéky, filmáče, workcampy s dobrovolníkama z různých zemí, geocashing, paintball. No a pak festivaly, kde jsme mohli vystupovat. V zimě jsme jeli na hory běžkovat a nebyl tam sníh, ale stejně to bylo dobrý. Jo a nemůžem zapomenout na workshopy – nejlepší byl pro nás asi beatboxer En.dru a pro holky orientální tance. Baví nás i připravovat různý hry a soutěže pro malý děti, protože se zabavěj, maj radost a smějou se.

Co bysme dělali bez klubu

Ála s Jarkou a Janou se nám snažej všechno vysvětlit, poradit, když si s něčím nevíme rady, nenadávaj nám. Někdy teda jo, ale to si zasloužíme, když třeba uděláme nějakej průšvih. Pak všechno rozeberem, napravíme to a zase se udobříme.

Můžem s nima o všem mluvit, zeptat se na to, co nás zajímá, můžem jim říct, když nás něco trápí. Furt se o nás zajímaj a hned poznaj, že se s náma něco děje, nebo že jsme smutný. Maj radost, když se nám něco podaří, mluvíme taky o holkách a jak se k nim máme chovat, o drogách, budoucnosti a takový ty věci. Nebo když máme nějakej nápad, tak rozebíráme, jak to udělat, aby se dal uskutečnit, nebo proč to fakt nejde. Říkaj nám, že nic v životě není zadáčo a když se budem snažit, můžem se jednou mít líp.

ÁJJ se nás ptaly, jak si myslíme, že by to vypadalo, kdyby tady klub nebyl. No tak to bysme byli všichni pořád na ulici, flákali se, dělali blbosti a tak nějak zabíjeli čas, prostě jen hrozná nuda. Myslíme si, že bysme nebyli takoví, jaký jsme teď, asi bysme byli feťáci, furt bysme se nudili, dělali el pasa, chodili na železo a papír, kradli bysme, nechodili do školy a tak.

K čemu jsou v klubu dobrý bubny

Když jsme byli větší, tak už jsme věděli, že nás nejvíc baví hudba. Třeba S. si pořád bubnoval klackama na starej hrnec a vydržel u toho celý hodiny. A tak jsme přišli na to, že bysme si úplně ze všeho nejvíc přáli kapelu a v klubu jsme tak dlouho škemrali, až se podařilo sehnat nástroje. A i bicí!

Hudba nám pomáhá, je to pro nás nejlepší náplň volnýho času, možnost předvést se i před lidma, pochlubit se rodině a kamarádům, ukázat se před holkama. Chceme něčeho dosáhnout, ukázat všem lidem, co nám nevěřej, že taky něco umíme. Baví nás se učit nový písničky, s muzikou se můžeme někam dostat, poznáme nový lidi. K hudbě máme citovej vztah, má tradici v našich rodinách, každej z rodiny na něco hraje nebo zpívá.

Taky jsme se kolikrát hádali, protože bysme chtěli nejradši hrát každej den, ale museli jsme uznat, že to nejde, že klub není jen pro nás, je tady hodně dalších dětí, který chtěj dělat něco jinýho a nebyl by na ně čas. A my když hrajem, tak dost nahlas, to by si ani nemohly povídat nebo si dělat svoje věci. Ale když máme před nějakým vystoupením, vždycky se to nějak udělá, aby bylo zkoušek víc a nebyla ostuda.

Kapela nás taky vždycky spojí – i když se třeba pohádáme, tak nás zase dá do kupy, musíme se domluvit, když spolu chceme hrát. Když někdo nepřijde na zkoušku, není to fér vůči ostatním – zkouška odpadne a doplatí na to celá kapela. A bez pravidelných zkoušek to prostě nejde. Taky je hezký, když můžeme hrát a zpívat ostatním dětem v klubu. Líbí se jim to a zpívaj s náma, jsou tu menší kluci, který se můžou učit a jednou budou mít třeba taky kapelu.

Tak to je asi všechno.

Kluci z nízkoprahu v Matiční

Jak fungují nízkoprahové kluby Člověka v tísni?

Nízkoprahové kluby Člověka v tísni jsou většinou jediným místem v novodobých ghettech, kde mohou děti a mládež trávit volný čas jinak než na ulici. Kluby nabízejí dětem bezpečné a podnětné zázemí, klid a jistotu, že se o ně někdo zajímá, naslouchá jim, že nejsou samy.

Je to prostor na psaní domácích úkolů a školní přípravu, doučování, řemeslné a výtvarné dílny, místo pro hraní her, sportování, letní tábory, ale také pro individuální poradenství a rozhovory o každodenních i aktuálních problémech dětí, které s sebou život v tomto prostředí nutně přináší.

V klubu získají nové sociální schopnosti a dovednosti a podporu při začlenění do skupiny vrstevníků i do společnosti – aby měly šanci vymanit se z bludného kruhu ghett.

V roce 2014 trávilo svůj volný čas v ústeckém klubu 208 dětí a dospívajících, v roce 2015 zatím 165 a těšíme se na další.