V příběhu malé Jenifer sehrála podstatnou roli náhoda. Když přišla do pražského předškolního klubu Člověka v tísni poprvé, neustále plakala, nechtěla tu být. Vše se zdálo marné, a tak to maminka po pár pokusech vzdala a přestala dceru do klubu vodit. Uplynulo několik měsíců a Věra, jedna z učitelek klubu, obě dvě potkala v obchodě. „Řekla jsem si, že to ještě jednou zkusím. Jenifer byla přeci jen o něco starší, a tak by vše mohla zvládat o něco lépe. Prohodila jsem s maminkou pár slov, dala jí informační leták a rozloučila se s nimi,“ vypráví Věra.
Po několika dnech od tohoto setkání se otevřely dveře a do předškolky vstoupila Jenifer. Sice opět se strachem v očích, ale byla tu. Bylo jí tehdy pět let. Její obavy byly způsobeny především tím, že se hůře pohybuje. Od narození má bohužel problémy s achilovkou, které operace odstranila jen částečně. To poznamenalo i přístup její maminky, která ji velmi hlídala. Hodně věcí ji nedovolovala, protože se bála, že by se mohla zranit. Jeni nesměla běhat, sama chodit, pořád ji musel někdo držet za ruku. Důrazně apelovala na paní učitelky, aby dávaly pozor na to, aby do ní někdo nestrčil, když si hraje s ostatními dětmi.
„Obavy maminky jsme samozřejmě chápaly. Na druhou stranu bylo potřeba Jeni zapojit do kolektivu a všechny tyto zákazy vedly k její separaci. Byla nejistá, bála se sama udělat krok, protože věděla, že by se na ni maminka zlobila, kdyby to zjistila. To vše zapříčilo, že se Jeni ostatních dětí stranila a vyhledávala spíš společnost dospělých,“ vypráví Bára, druhá z učitelek pražské předškolky.
Foto: Rishab Khaul.
Nebýt první? Nevadí!
Pohyb je však nedílnou součástí programu klubu a Jeni nechtěla stát stranou, i když to pro ni bylo velmi složité. „Promluvily jsme si s maminkou a přesvědčily ji, že je na čase, aby Jeni svou bariéru začala pomalinku bourat. Souhlasila, i když s velkými, a naprosto pochopitelnými, obavami. Jeni tak nejdřív zkoušela sama chodit, pak i běhat, vše samozřejmě za naší asistence. Ze začátku sice hodně padala, ale nevzdávala to. A vyplatilo se, její pohyb se neustále zlepšoval, až odhodila veškerý strach a jediné, co chtěla, bylo běhat s ostatními dětmi. A nejen to, dokonce vždy chtěla být první.
Během to však neskončilo. Jeni měla také velké problémy s chůzí po schodech. Měla, už nemá, protože, když zjistila, že dokáže běhat jako ostatní, tak by mohla zvládnout i ty zpropadené schody. „Nejdřív se hodně bála, ať už šla nahoru nebo dolů. Byly jsme u ní, pomáhaly jí a povzbuzovaly. Bylo vidět, jak to chce zvládnout. A cvičila to tak dlouho, až se jí to podařilo,“ říká paní učitelka Věra.
Po roce, který Jenifer strávila v pražském předškolním klubu, jde nyní do přípravného ročníku. „A to je pro ni moc dobře. Potřebuje být v dětském kolektivu déle než je tomu u nás, navíc zde byla vždy nejstarší, což také není dobře. Maminka by byla sice ráda, kdyby u nás pokračovala, vidí, že je u nás spokojená. Ale z našeho pohledu jsme jí předaly vše, co jsme mohly. Navíc v přípravném ročníku budu v kolektivu dětí, se kterými poté nastoupí do první třídy. To jí podle nás velmi pomůže, právě na vztahu s ostatními dětmi musí nejvíce zapracovat,“ vysvětluje výhody zvoleného řešení Bára.
A už je na to připravena. Díky předškolnímu klubu poznala pocit, že zvládne překonat i ty nejhorší obavy a strachy. Možná nikdy nebude první, ale to nevadí, protože hlavní je, že ví, že dokáže běhat s ostatními. Žádné schody už pro ni nejsou nepřekonatelnou překážkou. Poznala, že pokud se bude snažit, všechna ta traumata, která ji dříve tolik ovlivňovaly, nadobro zmizí.
