Příběhy dětí z našich předškolních klubů ukazují, jak moc potřebují naši podporu, říká pracovnice Člověka v tísni v Kladně, Aneta Kozáková. Jeden z nich vypráví o chlapci, říkejme mu třeba Marián…
Před rokem k nám do kladenského předškolního klubu na pozici asistentky nastoupila Simona, olašská Romka. Chvíli po svém nástupu mě informovala, že ví o dvou rodinách, které mají malé děti, které nedochází do školky. Jednalo se o její vzdálené příbuzné, holčičku tříletou Jessicu a čtyřletého chlapečka Mariána, kterému ovšem nikdo neřekl jinak než Prcek.
Zkouška autority
Obě děti byly zvyklé mluvit doma pouze olašsky. Marián v té době měl nasazené prášky kvůli hyperaktivitě. Maminka si stěžovala na to, že je agresivní vůči cizím dětem, a na to, že stále zlobí. Moc si s ním nevěděla rady. Přesto všechno děti do kolektivu v klubu rychle zapadly. Jessica velmi rychle začala používat češtinu. S Mariánem jsem se však dorozumívala velmi těžko. Krok za krokem jsme ho však se Simonou naučily mluvit i česky. V osvojování jazyka chlapci hodně pomáhaly básničky, říkanky a písničky, které si v klubu opakujeme každý den.
Zásadní kus práce a proměna, kterou Marián prošel, se však netýkaly jazyka, ale chování. V klubu se nikdy nedal přehlédnout. Bohužel ne zrovna v dobrém. Pral se s ostatními dětmi a ničil jejich výtvory, mluvil sprostě a záměrně porušoval pravidla. Vždy si našel něco, čím zkoušel mou trpělivost. Zkoušel hranice. Zkoušel, jestli jsem jako autorita pevná v tom, co říkám. Jestli sama dodržuju pravidla, která v klubu máme. To doma nejspíše nezažíval, a o to si svým výrazným chováním a negací říkal. Mariánovo chování se však začalo postupně měnit. A to nejen u nás v klubu, ale i doma.
Jen pravá jména
Přestože byl Marián zvyklý na to, že se mu říká Prcku, začala jsem ho oslovovat jeho pravým jménem. To byla pro něj zásadní změna. O tom, že jeho skutečné jméno zní jinak, ani nevěděl. Tímhle ale jako kdyby získal novou identitu.
V minulosti často zažíval, že se mu okolí pro jeho přezdívku vysmívá. Nezapomenu, jak mi Simona vyprávěla příhodu z návštěvy u doktora. Dříve v čekárně většinou vyváděl nebo sebou dokonce házel na podlahu. Zatímco nyní vzorně seděl a paní doktorce se představil jako Marián. Paní doktorka ani maminka nevěřily vlastním očím.
Ve školce to jistě bude zvládat dobře
Pobyt v klubu dal Mariánovi také mnoho nových zážitků, které by jinak nikdy nezažil. Navštívili jsme spolu divadlo a ZOO. Zamiloval si výlety do parku nebo skákání na trampolínách. Velmi rád něco vyráběl a bylo vždy nádherné sledovat, jakou měl ze svých dílek radost.
Marián po půl roce v klubu přestal docházet kvůli vážné rodinné situaci, spojené i s častým stěhování. S rodinou jsem ale v kontaktu a vím, že se nyní chystají k zápisu do klasické mateřské školy v místě jejich bydliště. Mariánovi je totiž už pět let. Po zkušenostech z našeho klubu to ve školce jistě bude zvládat dobře.
Autor: Aneta Kozáková, Člověk v tísni, pobočky Kladno a Beroun
