V domě na kraji malého města na Liberecku žijí dvě chudé rodiny s několika dětmi. Před oprýskaným barákem parkují dva pojízdné autovraky, jimiž se muži dopravují na příležitostné brigády. V chodbě je tma i v pravé poledne. Jedny dveře vedou do malého bytu, druhé do ještě menšího a třetí na společný záchod. V patře nad schody mi jeden z otců hrdě ukazuje, že přidělal zábradlí.
Jeho rodina se sedmákem Šímou a čtvrťačkou Františkou se nedávno přistěhovala z Velké Británie, kam před lety odešla ze Slovenska. I z tohoto důvodu a také kvůli krizi způsobené koronavirem si zatím nenašel stabilní práci. Celá rodina žila a pracovala v Anglii několik let, po neklidné době způsobené Brexitem se však rozhodli pro návrat domů. Děti v království chodily do místní školky i školy, kde se učily anglicky. Doma mluvili většinou slovensky a někdy anglicky. Čeština proto dělá dětem ve škole velké problémy.
Malá Františka s českým jazykem ve škole bojuje tak moc, že ji pouhý týden před vypuknutím koronavirové krize přeřadili z páté do čtvrté třídy. Předpokládáme ale, že i tam bude mít velké problémy, češtinu by se potřebovala učit od začátku. S pomocí jejího táty jsme po týdnech, kdy jsem do rodiny vozila vytištěné úkoly ze školy, zjistili, že Fany češtinu vynechává, protože nerozumí ani zadání. Rodiče jí jako rodilí Slováci také nepomohou.
Jednou šancí, jak holčičce nyní pomoci, je online doučování. V rodině je ale pouze jeden mobilní telefon, se kterým každé ráno odchází táta na brigádu. Rozhodli jsme se proto, že dětem s pomocí Česko Digital zapůjčíme pro účely vzdělávání notebook. Ten vybavíme připojením a děti navážeme na naše dobrovolníky, kteří jim budou s učením přes Skype pomáhat. S velkým bráchou Šimonem jsme se domluvili, že počítač budou s Fany půjčovat také Páťovi z přízemí.
Páťa z přízemí
Patrik žije s mámou a úkoly, které vozím ze školy, také moc nedělá. „On nechce, já ho furt nutim,“ durdí se máma, jenže už neřekne, že její druháček na ta lejstra vůbec nevidí. Zjistím to náhodou, když s ním chci před domem udělat slovní úlohu z matematiky. „Přečti mi zadání,“ prosím ho a on špitne, že na to nevidí. Ani přes brejličky, co mu půjčili sousedé. „Furt mžourá takhle,“ říká jeho máma. „Trouba je to, svoje brejle si rozbil. To s ním budu muset zase k doktorce.“ Nijak se ale do té akce nehrne. Brýle jsou drahá záležitost a s výdajem za ně v rodinném rozpočtu nepočítala.
Domluvili jsme se s Páťou a jeho mámou, že ho spojíme s online doučovatelkou, která si bude zatím s chlapcem o úkolech povídat. Ze sbírky SOS Česko chlapci na brýle přispějeme. Jakmile budou u optika hotové, začneme mu s učením pomáhat standardně.
Všechno to připojování, domlouvání a vůbec online organizování má na starosti Šimon. S počítačem to umí a důvěra ho těší. Ptám se ho, jestli také nepotřebuje v nějakém předmětu pomoc. Chvíli tvrdí, že mu jde všechno hravě, pak se odhodlá: „No snad fyziku, té vůbec nerozumím.“
