Náš předškolní klub v Praze začal Kuba navštěvovat v říjnu 2015, když mu bylo tři a půl roku. „Ze začátku to bylo dost těžké. Je nejmladší ze čtyř sourozenců. Byl hodně neposedný. Nevěřil si. Na všechno odpovídal: „To neumím. Nezvládnu to!“ vypráví Petra, jedna z učitelek v klubu.
V kruhu s dětmi se nedokázal sám představit, natož se soustředit a chvilku vydržet sedět. Vypracovat pracovní list, vybarvit omalovánku nebo zkusit stříhat – to všechno bylo pro Kubu velmi těžké. „Začali jsme si tedy všímat více toho, co mu jde. Snažili jsme se mu alespoň trochu zvýšit sebevědomí a chuť zkoušet se učit nové věci. Například ho velmi bavily a šly mu pohybové aktivity,“ popisuje Petra.
Postupem času se Kuba začal více avíce zapojovat. I když mu to ze začátku moc nešlo, alespoň to zkoušel a to bylo to nejdůležitější. „Nezapomenu na okamžik, kdy na konci školního roku měly děti za úkol vybarvit omalovánku. Kuba se nejdříve podíval na obrázek kamaráda, který ho měl pěkně vybarvený, a pak na svůj a nadšeně vykřikl: ,Já to zvládnul!'“usmívá se Petra.
Kuba udělal obrovské pokroky. Zlepšil se v komunikaci, začal více spolupracovat, získal větší soustředění a trpělivost. Na konci školního roku již zvládl vyplňovat pracovní listy a dokončovat rozdělanou práci, sedět v kroužku a zapojovat se do povídání. V září potom nastoupil do běžné mateřské školky, kde se mu daří. „Paní učitelka ho moc chválí. Ze začátku byla adaptace složitější. Kuba byl trošku ubrečený, ale zvládl to. Má dobře našlápnuto!“ uzavírá Petra.
Ilustrační foto.
