„Děti do předškolního klubu vodí a vyzvedávají je z něj jejich rodiče, tak zní jedno z pravidel, které zde platí. Jenže právě to může někdy být tou největší překážkou, a to zvlášť v Praze, kde to do klubu může být z domova klidně i hodina cesty. Někdy proto děti do klubu vodíme,“ říká Věra, která v předškolním klubu pracuje. Mezi tyto výjimečné případy patřil i malý Tobiáš, který do klubu přišel v září 2015, v době kdy mu byly tři roky.
„S rodinou jsem se znala díky tomu, že k nám před tím chodili Tobiášovi dva starší bratři,“ vypráví Věra. Právě znalost rodinného prostředí byla důvodem, proč svolila k tomu, že ho po určitou dobu bude do klubu doprovázet. „Odvést bratry do školky a poté Tobiáše k nám, to pro maminku znamenalo velký problém. Neměla peníze na MHD, takže každou cestou metrem riskovala pokutu, která by pro její rodinu znamenala pohromu,“ vysvětluje.
Pomalu, ale jistě
Foto: Rishab Khaul.
Ze všech dětí v klubu zaznamenal Tobiáš zřejmě jeden z největších pokroků. Nicméně to nebylo jen tak. Rychle zvládnul adaptaci v novém prostředí, ale pak začal jeho vývoj stagnovat. Téměř celý rok měl problém naučit se barvy a pak najednou, z ničeho nic, udělal obrovský skok dopředu a během chvilky se naučil vše, co mu předtím nešlo.
Bára, Věřina kolegyně vypráví: „Když přišel Tobiáš do klubu, měl velké problémy se soustředěním, na jednom místě nevydržel déle než dvě minuty. Snažily jsme se ho proto udržet u činností, u kterých nějaký čas vydržel, protože ho bavily. Až poté byl schopný se soustředit na méně oblíbené činnosti, mezi které patřilo například vymalovávání.“
Trpělivost se vyplatila, postupem času barevných ploch přibývalo, až jednoho dne dokázal Tobiáš vybarvit celý obrázek, z čehož měl obrovskou radost. „Děti se učí a inspirují samy od sebe, všímají si, co a jak dělají ostatní. A Tobiáš všechny ty měsíce viděl, že většina dětí má pěkné vybarvené obrázky a on jen čmáranici,“ vypráví Bára.
Maminka ušla velký kus cesty
Tobiášova maminka za celou dobu spolupráce s námi ušla velký kus cesty. Pochopila, jak je pro její děti předškolní příprava důležitá. Když se například dozvěděla, že by Tobiášovi bratři byli jediní, kteří by nejeli na školkový výlet, tak se s tím nesmířila. Dala poslední peníze na to, aby jim výlet dopřála. Nechtěla, aby byli smutní z toho, že kvůli penězům nemohou dělat to, co ostatní. „A pak s nadšením vyprávěla, kde všude kluci byli a co zažili,“ dodává Věra.
O tom, že vzdělání svých dětí bere opravdu vážně, svědčí i fakt, že během prázdnin sháněla někoho na doučování pro svého nejstaršího syna, který nastupoval do první třídy. Chtěla, aby byl co nejlépe připraven. A zároveň přemýšlí dopředu, nepřijde za půl roku s tím, že to syn ve škole nezvládá, ale snaží se případným problémům předejít. „V tom vidím největší pokrok. Navíc Tobiáš teď do školky a daří se mu dobře,“ uzavírá Bára.
