Na ústeckém sídlišti Mojžíř působí již třetím rokem předškolní klub Stonožka. Podobných klubů provozuje organizace Člověk v tísni v České republice celkem dvanáct. Navštěvují je děti, které nemají z různých důvodů šanci chodit do běžné mateřinky. Přitom jde o děti, které přípravu na úspěšný vstup na základní školu potřebují ze všech nejvíce. Vyrůstají totiž na různých „špatných“ adresách, ať už jde o ubytovny nebo místa, které jsme si zvykli nazývat sociálně vyloučené lokality.
Pracovníci Stonožky a ostatních klubů se snaží s těmito dětmi pracovat tak, aby zmírnily dopady prostředí, ve kterém děti vyrůstají. „Pokud se k nám dítě dostane ve třech letech, máme dostatek času na to, abych v maximální možné míře eliminovali sociální hendikepy, které si s sebou děti bohužel nesou,“ říká Martina Francuchová, která má v ČvT předškolní kluby na starosti. „Nechceme však vytvářet segregované školky pro děti s problémy, naše snaha vede přesně opačným směrem. Chceme, aby se tyto děti co nejrychleji integrovali do klasické mateřské školy,“ dodává.
Prolomit vlny
Právě proto vznikl nápad zkusit prolomit vlny a začít vodit „naše“ děti do běžných školek. A tehdy se zrodily adaptační dny. Děti ze Stonožky například pravidelně navštěvují místní mateřskou školu Pastelka. Učí se spolu základní anglická slovíčka. A jak tento střet dvou světů vypadá v praxi? „Děti jsou děti, neřeší, zda jsou „pastelkové“ nebo „stonožkové“. Společně bez problémů zvládnou hodiny angličtiny, divadelní představení nebo různé akce pořádané na školní zahradě,“ říká Gabriela Šťastná, ředitelka místní školky. To ostatně potvrzuje i Angličanka Carol, která děti angličtinu učí. „Myslím, že obě skupiny baví strávit nějaký čas s jinými dětmi. Trochu to mění atmosféru ve třídě. Ale jinak mám pocit, že děti vůbec nevnímají nějaké rozdíly. Prostě a jednoduše si najdou nové kamarády a kamarádky,“ říká k tomu.
Adaptační dny probíhají i jinde. „Nejlepších výsledků dosahujeme tehdy, když se jich účastní i rodiče. Mají možnost si prohlédnout prostředí školky, seznámit se s tím, jak se zde s dětmi pracuje a především si mohou popovídat přímo s učitelským personálem. Obě strany si sednou ke společnému stolu, navzájem se poznají,“ říká Martina Francuchová. A právě tady se začínají objevovat první trhliny ve zdech, které tyto dva světy mnohdy oddělují. Rodiče poznají, že obavy, se kterými do školky vstupovaly, se ve většině případů nenaplňují. Že je možné, aby jejich děti byli spokojené i v běžné školce. A prospěšné je to i pro samotné učitele, kteří díky tomu mají možnost osobně poznat, že většina problémů, které jsou s příchodem dětí se sociálním hendikepem do třídy spojovány, není až tak složité překonat. Jde o to se jen domluvit. A že to jde a má to smysl nás učí samotné děti…