Foto: Rishab Khaul.
Elis nastoupila do pražského předškolního klubu, když jí bylo dva a půl roku. Právě se tehdy s maminkou přestěhovala do druhého azylového domu. Byla tichá, okolní svět pro ni téměř neexistoval. Na první pohled bylo patrné, jak málo si věří.
První změny k lepšímu se tak projevily až za několik měsíců. Nejdříve si sama přišla sednout do kruhu k ostatním dětem. Poté začala prolomovat svoji komunikační bariéru. Dokonce se odhodlala k tomu, prolézt látkovým tunelem, který v předškolce je. Byl to pro ni vždy nepřekonatelný problém, ale jednoho dne už nechtěla být jediná, která to nedokáže.
Opravdový zlom ale nastal ve chvíli, kdy vzala poprvé v životě do ruky nůžky. „Chvíle, kdy poprvé ustřihla kus papíru, byl pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem během své práce zažila. Úplně se jí rozzářily oči, začala se smát a její nadšení neznalo mezí. Nevycházela z údivu z toho, co to dělá. Na ten moment nikdy nezapomenu. Bylo to okamžik absolutní radosti,“ vypráví Věra, Elisina paní učitelka.
Pražský předškolní klub je jeden z 12, které v Česku spravujeme. Všechny jsou určeny pro ty nejmladší děti z chudých a sociálně vyloučených rodin, které nemají stejnou startovní pozici v životě jako jejich vrstevníci. Z klubů potom děti odcházejí do klasických škol a školek připravené – připravené učit se, poznávat svět, protože zažily, jak moc velká radost to je.
