Minh přišel do pražského předškolního klubu, když mu byli tři roky. Neuměl ani slovo česky. Jeho rodiče totiž pocházejí z Vietnamu, v České republice žijí dvanáct let. Tatínek pracuje jako kuchař, maminka je administrativní pracovnice. „Přišel k nám v lednu, tedy v období, když už jsou zápisy do běžných mateřských škol minulostí. Školky tak byly již plné, maminka potřebovala nastoupit zpět do práce a tak rodiče zvolili alternativu v podobě předškolního klubu,“ vypráví paní učitelka Bára.
Velkou překážkou pro umístění Minha do běžné školky byla jazyková bariéra. A to nejen u chlapce samotného, ale i u jeho rodičů. „Maminka sice hovoří česky, ale občas jsem při rozhovoru s ní měla pocit, že ne všemu rozumí. A to přesto, že to odsouhlasí. Někdy se nám také zdálo, že nám chce něco říct, ale díky jazykové bariéře to nakonec neudělala,“ říká Bářina kolegyně Věra. Podle ní byly na Minhově mamince znát obavy, možná dokonce i strach, z komunikace s úřady a institucemi. „Nás však vnímala přeci jen trochu odlišněji, byli jsme pro ni přijatelnější,“ dodává.
Nepromluvil. Ani vietnamsky.
Minh působil dosti pasivně, byl tak trochu introvert. Hlavně zpočátku to s ním bylo především o neverbální komunikaci, vše mu muselo být ukázáno. Po měsíci už tak například věděl, že když se v klubu zacinká na triangl, je čas na úklid. K prolomení Minhova mlčení nepomohla ani přítomnost dalších dvou vietnamských dětí, které do klubu postupem času přišly. Možná to zapříčinil věkový rozdíl, který mezi nimi byl, možná za to mohly jejich rozdílné charaktery. Ať tak či tak – tahle sázka nevyšla, děti si spolu vůbec nepovídali. Na rozdíl od jejich rodičů, kteří spolu vřele komunikovali, kdykoliv se v klubu potkali. Někdy dokázali stát v chodbě klubu i 15 minut a živě o čemsi debatovat. „Samozřejmě vietnamsky, takže jsme nevěděly, jestli nás chválí nebo kritizují,“ směje se Bára.
Přes to, že si s ostatními nerozuměl, byl Minh součástí kolektivu. Děti ho braly a on je taky. Pozoruhodné bylo, že ze své ulity vyšel vždy, když viděl někoho plakat. To dítku šel okamžitě otřít slzy a utišit ho. Zajímal se, co se děje, a bylo vidět, že je mu to líto. Po půl roce Minhův pobyt v pražském předškolním klubu skončil. Po prázdninách jde do běžné školky. Vše vyřídila maminka, která se po kontaktu s pracovnicemi předškolního klubu svých obav z institucí částečně zbavila. A nejen to. „Když odcházeli, maminka mě objala a řekla mi, že si moc přeje, aby i v té druhé školce měl tak skvělé paní učitelky, jako byly tady. Že si toho moc váží všeho, co jsme pro Minha i ji samotnou udělaly. I Minh se na mě tak zvláštně smutně podíval a bylo vidět, že ví, že je tady dnes naposledy,“ uzavírá vyprávění Věra.
Foto: Rishab Khaul.
