Tobiáš běhá po třídě, hlasitě vykřikuje a předvádí, co viděl včera na videu. Nenechá ostatní domluvit a hrozně se rozčílí, když ho jeho spolužačka napomene. Jeho pohyby jsou trhané, než dokončí jednu myšlenku, už přeskakuje k druhé. Nepoučenému pozorovateli se může Tobiáš jevit jako zlobivý kluk, který se neumí chovat. Realita je však komplikovanější.
Tobiáš trpí vrozenou poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Přitom je velmi inteligentní, má dobrý postřeh a vyniká v tvůrčích činnostech, kde není potřeba velké trpělivosti a důrazu na detail. Přesto svým chováním připravuje své třídní učitelce perné chvilky. Aby dobře zvládla výuku, potřebuje celou řadu kompetencí, které se běžně na pedagogických fakultách neučí a musí si je doplňovat dalším vzděláváním během své praxe.
Populární a hojně navštěvované kurzy se zaměřením na ADHD vede pro vzdělávací program zkušená lektorka Jaroslava Budíková. A to i právě díky sbírce Lepší škola pro všechny. Povídali jsme si s ní o tom, jak se ADHD u dětí projevuje, jaké jsou příčiny této poruchy, co učí pedagogy a rodiče, aby lidově řečeno „neztráceli nervy“ i jak se žije s touto poruchou v dospělosti.
Co přesně zkratka ADHD označuje?
Jde o zkratku z anglického překladu Attention Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou, označovanou také jako Syndrom ADHD.
Jak poznáme dítě, které touto poruchou trpí? Čeho především si všímáte a jak postupujete při diagnostice?
Takové dítě nevydrží chvíli u jedné činnosti, odbíhá z jedné aktivity do druhé, komentuje bez vyzvání dění kolem sebe, skáče nezdrženlivě do řeči, upoutává na sebe pozornost. V projevu je patrný značný psychomotorický neklid, který dítě není schopné ovládnout. V chování a prožívání se objevují impulzivní reakce na podněty, dítě neumí domýšlet následky svého jednání, žije bezprostředně teď a tady, mnohdy jedná bez myšlenkovitě, zkratkovitě. A často reaguje neadekvátně, což může být jeden ze zdrojů nedorozumění s vrstevníky. Následně v důsledku častého neúspěchu a opakovaného selhávání dochází ke sníženému sebepojetí a sebevědomí, narůstajícímu neklidu a vnitřnímu napětí. Napětí neumějí děti s ADHD vhodným způsobem uvolnit. Neustále jsou pod „palbou“ podnětů, kterým musí věnovat pozornost. V důsledku toho dochází k rychlému přetížení a následnému podráždění, popřípadě k afektivnímu chování. Je důležité si uvědomit, že se jedná syndrom, který se v projevech, příčinách i dopadech u každého jedince individuálně odlišuje, vyvíjí a mění.
Při práci s dětmi si všímáme hlavně projevů v chování. Pozorujeme-li několik měsíců (až půl roku) v různých prostředích typické projevy ADHD, informujeme rodiče a doporučujeme jim, aby vyhledali odbornou pomoc. Každá školka i škola má svoji spádovou poradnu, na kterou se rodič či pedagog může obrátit. Ve zdravotnickém systému diagnostikují psychiatři, diagnóza vždy patří do rukou odborníků.
Jaké jsou příčiny ADHD?
Vliv na rozvoj této poruchy může mít už průběh těhotenství. Pravděpodobnost jejího výskytu zřejmě zvyšuje prožité trauma, úraz nebo nadměrný stres v těhotenství. Stejně tak může negativně přispět komplikovaný průběh porodu. Svou roli hrají i genetické předpoklady, popřípadě kombinace všech vlivů. V některých případech se nedají rizikové vlivy určit.
Dá se říci, že je tato porucha v současnosti četnější než, dejme tomu, před 20 lety? Nebo jsme jen zlepšili diagnostické metody?
Řekla bych, že platí obojí. ADHD jsme dnes schopni lépe rozpoznat, k jejímu popisu slouží ale různé pojmy, které vycházejí z odlišných diagnostických systémů.
Jak by si tedy budoucí maminky měly počínat, aby riziko ADHD snížily?
Během těhotenství být co nejvíce v klidu, bez zbytečného stresu a napětí, dodržovat běžné zásady zdravého životního stylu.
Jak má rodič postupovat, jestliže má podezření, že by jeho dítě mohlo trpět touto poruchou?
Ve školském systému se rodič může obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu, ve zdravotnictví na lékaře (dětského psychiatra) a klinického psychologa. ADHD souvisí i s biochemickými procesy v mozku, proto je důležitá mezioborová spolupráce. Když se potvrdí, že jde skutečně o ADHD, pak je potřeba řešit přístup k dítěti s pedagogy ve školce a škole.
Školíte pedagogy, aby uměli s dětmi trpícími touto poruchou pracovat. Jaké jsou hlavní zásady a přístupy, které doporučujete?
Tématu věnujeme celý seminář. Krátce se vše nedá popsat. Zdůraznila bych, že každé dítě je originální a vyžaduje jiný přístup, přesto se v praxi se osvědčují zásady, které práci s nimi mohou ulehčit.
V prvé řadě musí pedagog i rodič pochopit odlišnost dítěte, nebrat si osobně vzniklá nedorozumění. Umět jej empaticky vést a laskavě, s důsledností stanovovat hranice. Pedagogové by měli na vztahu s žákem pracovat.
Dám také několik konkrétních doporučení: psychomotorický neklid lze zmírnit vhodnými relaxačními metodami jako je například masáž. Dále je vhodné naučit žáky práci s dechem, dopřát jim odpočinek. Pomáhá minimalizovat rušivé podněty, které jim znemožňují soustředit se na učení a práci. Důležité je uplatňovat individuální přístup respektující potřeby dítěte. Což se snadno řekne, ale mnohem hůře přenáší do praxe. Vyžaduje to od nás maximální účast, práci s vlastními emocemi – s nadsázkou řečeno pedagogické mistrovství, a to je někdy dlouhodobý proces.
Z toho, co říkáte, jasně vyplývá, že pro pedagogy musí být práce s takovým dítětem nebo dětmi velmi náročná. Jak konkrétně s nimi pracujete, aby to zvládli? Chodí k vám jednotlivě na kurzy nebo školíte i pro jednotlivé školy zvlášť?
To záleží na poptávce. Někdy školím celý učitelský sbor, jindy vedu kurz, kam se může přihlásit pedagog, kterého daná oblast zajímá. Na kurzech se věnujeme současným poznatkům z různých oborů, praktickým dovednostem při práci se třídou, jednotlivcem nebo rodičem a práci s emocemi.
Pokud pedagog správně porozumí projevům poruchy, bývá pro něj jednodušší najít motivaci k práci s dětmi s uvedeným syndromem. Pochopení, že dítě nedělá naschvály a neprovokuje záměrně, umožnuje řešit problémy i jinak než trestem. Učitel ho spíše dokáže přijmout takové, jaké je a snaží se najít konkrétní řešení, co může dělat. Místo kritiky a okřikování funguje poskytování zpětné vazby, nasměrování pozornosti na věci, které se dítě potřebuje naučit.
Co vás na vaší práci těší?
Když se potkávám s bývalými dětmi s ADHD v dospělém věku a vidím, že v životě obstály. Ve škole, v zaměstnání, v rodině. To mě vždy utvrdí v tom, že tato práce má smysl. Při spolupráci všech zúčastněných se s ADHD dá žít, být profesně úspěšný a mít kvalitní vztahy s ostatními i přes četná úskalí, která tito jedinci překonávají.