Foto: Rishabh Kaul.
Denis, Slávek a Patrik jsou bratři, o které se stará jejich babička. V pražském předškolním klubu se poprvé objevili ke konci školního roku 2014/2015. Tehdy bylo nejstaršímu Slávkovi šest, prostřednímu Patrikovi pět a benjamínkovi Denisovi čtyři roky. „Poté se rodina stěhovala, díky čemuž se nám na chvíli ztratili z očí. V lednu se však objevili znovu a od té doby chodili pravidelně,“ říká Věra, jedna ze dvou učitelek, které v klubu pracují.
Zpočátku byli chlapci velmi tišší. „Myslím, že to bylo částečně způsobeno i babičkou, která se v té době strachovala, že o ně přijde. Své obavy přinášela i na své vnuky, kteří se tak báli jakkoliv projevovat. Proto jsme si s ní promluvily a ujistily ji, že jsme tady proto, abychom ji a její vnuky podpořily. To částečně pomohlo, průlom pak přišel ve chvíli, kdy soud děti definitivně svěřil babičce do opatrovnictví,“ doplňuje Věru její kolegyně Bára.
Kluci byli od začátku velmi samostatní, zároveň bylo mezi nimi cítit pevné sourozenecké pouto. Ve všem drželi při sobě a navzájem si pomáhali. Avšak nestranili se, s ostatními dětmi vycházeli bez problémů. Dokonce jim časem začali pomáhat, nejčastěji s oblékáním. Díky pravidelné docházce se v klubu cítili dobře, školka jim dávala pocit bezpečí. Navíc měli daný plán. Věděli, co je čeká, co se bude dít. To pro ně bylo, vzhledem k častému stěhování, velmi důležité.
Přesto, že jsou bratři, každý měl něco svého. „Patrik často pozoroval svoji kamarádku Emu, jak si čte. Tedy čte, ona samozřejmě číst ještě neuměla, ale vždy si vzala knížku a podle obrázků dokázala odříkávat příběhy. Jednou si Patrik sedl vedle mě, vzal do ruky knihu a začal vyprávět také. Se Slávkem jsme zase zapracovali na dělání úkolů. V září nastupuje totiž do školy,“ vypráví Věra. A nejmladší Denis? Na tom bylo od začátku poznat, jak moc stojí o pozornost. „Jednou mi dokonce políbil i ruku, aby mi dal najevo svoji přízeň. Prostě typický nejmladší sourozenec,“ dodává s úsměvem Věra.
Nebát se říct „Nevím, jak na to.“
Důležitou osobou v jejich životě je babička. „Skvělé je, že se nebála přijít a říct: Chci, aby kluci chodili do pořádné školy, aby se jim dostalo dobrého vzdělání, ale moc nevím, jak na to,“ vypráví Bára a pokračuje: „My jí jen doporučili školu, řekly jí, kdy a kde jsou zápisy a co je k nim potřeba. Poděkovala s tím, že víc nepotřebuje a zbytek zařídí sama. A to také udělala.“ U mnoha jiných je přitom cítit, že nechtějí přiznat, že svoji roli nezvládají, že něco neumí. Zde je však znát, že sama již vychovala pět dětí, takže má daleko více zkušeností než o generaci mladší maminky.
Bratři v předškolním klubu strávili zhruba půl roku. Za tu dobu dosáhli značného pokroku. Slávkovi se kromě toho také podařilo zvládnout zápis do školy. A Denis a Patrik několikrát navštívili v rámci adaptačních pobytů svoji budoucí školku. Takže nepůjdou do neznáma, ale vědí, co je čeká. „Jak celý příběh dopadne, to se teprve ukáže. Ale pokud si to jen trochu sedne, tak by se klukům mohlo dařit dobře. Čím více prostoru dostanou, tím je větší šance na jejich úspěch. Bude záležet na přístupu konkrétní paní učitelky a také na jejích možnostech. Ale to platí vždy a o všech dětech,“ uzavírá Věra.
